Vosy mají nyní radost z ranní rosy zřejmě proto, že dává vyhlídku napěkné počasí, kdy nebude rušeno rojení a nehrozí nebezpečí vyplaveníjejich zemních hnízd deštěm. V takovém počasí bude také pěkně dozrávatovoce, jehož šťávou se vosy k naší nelibosti živí. Ale na vrchu, nakterý chceme našeho víkendového turistu pozvat, je lesního i zplaněného ovoce habaděj - určitě dost pro občerstvení chůzí unaveného člověka, ipro další nenasytné strávníky včetně vos.
Od vláčku přes Mži
Výchozím bodem našeho dnešního putování krajinou ve střední části Tachovska je železniční zastávka Ošelín. Malebné místo v kaňonu Mžeoplývá nejen vlakovým spojením, ale i velmi pěkným prostředím. Popěšince sbíháme od zastávky dolů k řece Mži, kde se připomíná komplexem chatek a budov někdejší letní tábor. Zdejší údolní restaurace patřila vminulých letech k místům vyhledávaným žíznivými poutníky a příznivcim ražených výrobků, snad funguje i letos. Okolo koleček, přikurtovaných pro jistotu ke stromům před poberty, přecházíme po lávce Mži apostupujeme pár minut proti říčnímu toku po jeho levém břehu. Nahoru dosvahu záhy odbočuje pěšinka. U ní se můžeme napít ze studánky dobrépramenité vody. Stoupáme údolním svahem po lesních cestách směrem nasever ke kótě 572 před Záhořím. Právě zde je na turistické mapě značeno tržiště. Vegetace je tu ovšem velmi bujná, místy až neprostupná.
Směrem na Vlčí horu
Východně od téměř zaniklého Záhoří, ležícího ve svahovém údolíčku podnámi, směřuje táhlý hřbet k Vlčí hoře, tyčící se monumentálně se svými 704 metry nad mořem ve směru našeho pochodu. Lesními tišinami i kolem prohřátých pasek s hojností malin a ostružin pokračujeme k vrchu. Kolem cesty si můžeme povšimnout bohaté květeny. Třetihorní čedičový výlevhostí řadu teplomilných dřevin i bylin. V lesních pláštích roste vzácný jeřáb břek i jeřáb krétský. Zahlédneme tu květy lilie zlatohlávku, také však jedovaté plody rulíku zlomocného i vraního oka. Ještě bohatší nazajímavou květenu jsou svahové luční porosty a skalky pod vrcholem hory. U zbytků parku při bývalé osadě Vlčí Hora můžeme odbočit po turistické značce k nedaleké zřícenině hradu Volfštejna, patřícího k nejstaršímrytířským sídlům v západních Čechách. Pod ním leží vlhčí pastviny, kde přírodní rezervace ochraňuje mimořádný výskyt našich planých orchidejí arostlin z čeledi hořcovitých.
Po prohlídce hradu stoupáme pozapomenutou třešňovou alejí po prašnécestě nahoru k vrcholu Vlčí hory. Pod nohama se nám lesknou černé krystaly amfibolů a augitů. Vlčí hora je jejich světově proslulým nalezištěm. Na slunné pastvině pod vrcholem kvete šalvěj luční, řepíklékařský, vidět tu lze i vzácný černýš rolní a další zajímavé květiny.
Zamyšlení nad osudy hory
Jak píše historicko turistický průvodce po Stříbrsku a Borsku, navrcholu Vlčí hory se kromě nevýrazných prohloubenin nenachází nic pozoruhodného. Ovšem ještě v padesátých letech tu stávala rozhledna a nazápadní hraně vrcholu byla Goethova vyhlídka s lavičkou. Sem směřovaly kroky turistů i školní výlety. Sám velký básník a nadšený obdivovatel přírody západních Čech J. W. Goethe tu však osobně nejspíše nikdy nestál. Je odtud panoramatický pohled do krajiny a na pásy lesů lemující hluboké údolí Kosího potoka. Škoda, že vlivem okolností i nezájmu okrajinu utrpěly v průběhu 20. století nejvíce právě ty největší přírodněhistorické zajímavosti Vlčí hory. Padla rozhledna na vrcholu i památná Popravčí borovice na úbočí. Třešňové sady musely ustoupit snahám oscelování pozemků a jejich využití pro velkovýrobu. Utichl ruch vkaolinovém dole a místo něj vyrostla u Lažan vojenská střelnice,poznamenávající Vlčí horu a její památky, zvláště hrad, omezeným návštěvním režimem. Zanikla osada s ovčínem, v Záhoří zůstal jediný dům a památník padlým z válek nad Černošínem neunikl pozornosti vandalů. Snad ozdravné snahy z minulého desetiletí a počátku 3. tisíciletí přinesou inový rozměr a úhel pohledu na Vlčí horu a její pozoruhodnosti. Krajinná dominanta nad soutokem Kosího potoka a Mže by si určitě lepší časy izacházení zasloužila.